Vydal jsem se nedávno na návštěvu za kamarádem, který se po letech bydlení v Praze a Nymburce odstěhoval do vsi schované v Železných Horách. Došel k závěru, že život není nekonečný a našel odvahu ho změnit. Netajím, je pro mě motivací a inspirací.
Cest do Železných Hor vede spousta. Pokud nespěchám, snažím se vyzkoušet pokaždé jinou. Vystoupit z vlaku v Cholticích, „abych se prošel“, vypadalo však zpočátku jako blbý nápad. Od trosek kdysi zděné vlakové zastávky dojde výletník k vlnitému plechovému plotu stometrového vrakoviště. Brzy následuje křižovatka s autobusovou zastávkou obleženou omontérkovanými občany různých barev pleti. Cizojazyční pomocníci patrně automobilového průmyslu popíjejí plechovkáče a rozverně na sebe pokřikujících rozličnými jazyky. Nejsou však agresivní a kromě navýšení HDP po nich zbývají pouze závěje plechovek od piva v okolí. Jistě patří mezi oblíbence místních.
Situace se ale výrazně lepší ve vsi. V zahradách choltického zámku jsem narazil nejprve na Bernarda 10 a po chvíli mě šokoval nově příchozí: k vedlejšímu stolu právě dosedl Brian May. V hlavě mi naskočila jeho kytarová sóla s kapelou Queen. Dorazil patrně s chotí. Vcelku sympatická paní asi mého věku totiž na „bikers bitch“ nevypadala. Objednal dvě 12ky perfektní češtinou s lehce pardubickým přízvukem a to bylo podezřelé. Začalo mi vrtat hlavou, že Brian asi nebude úplně pravý.
Rodilého Brita náš mateřský jazyk v tak plynulé podobě nenaučí ani ve věhlasné lingvistické líhni česky mluvících cizinců v Poděbradech.
Pro jistotu, kdyby to byl snad vážně Brian May, jsem ho zkusil nenápadně vyfotit. Jenže jako paparazzi bych se určitě nechytl. Venku mezitím začalo drobně pršet a scéna silně potemněla. Fotka je díky tomu děsná, temná a rozmazaná. Přímý záběr jsem nechtěl riskovat. Sedělo se mi pod přístřeškem dobře. Dostat na místě do rypáku od nepravého Briana nebo se nechat později vláčet po soudech právníky pravého Briana bylo poslední, po čem jsem toužil.
Po dešti jsem hrdinsky místo druhého piva hodil na záda batoh a vyrazil do táhlého kopce hvozdem. Pod vlivem nevšedního setkání s kytaristou nebo alespoň jeho dvojníkem a možná také pod vlivem Bernarda mě přepadl dojem, že mě sleduje Stromovous a jeho kámoši. Když jsem se otočil a nebo je chtěl vyfotit, stáli ale, jak kdyby jim nohy zarostly do země.
Druhý den po příjemné návštěvě se zvláštní zážitky včerejška rozplynuly v čase. Šlapal jsem pod slunečnou oblohou po loukách, často schválně mimo cestu, procházel lesy a užíval si volnost. Na hlubokou a chladnou Lovětínskou rokli bylo příliš pěkné počasí a tak jsem zamířil k pekelským rybníkům u Kraskova. Na cestě v jednom z mnoha zapomenutých remízku ležela na zemi zlatohnědá tkanička. Žádná tkanička! Potkal jsem zmijátko! A chtělo se fotit. Udělal jsem mu několik obrázků. Jako model mělo velkou trpělivost…